• • • • •

Na vrcholku hory žil stařec se svým synem. Jednoho dne se mu ztratil kůň. Přišli všichni sousedé a vyjadřovali svou lítost nad neštěstím, jež ho postihlo. Stařec však řekl: "Jak víte, že to není štěstí?"

Po několika dnech se kůň vrátil a spolu s ním několik nádherných divokých koní. Všichni sousedé starci blahopřáli ke štěstí, ale on řekl: "Jak víte, že to není neštěstí?"

Když měli najednou tolik koní, začal na nich syn jezdit. Jednoho dne však spadl a zlomil si nohu. Zranění zanechalo následky a syn od té doby kulhal. Opět přišli sousedé, aby mu vyjádřili soustrast, ale stařec řekl: "Nikdy nic nevíte. To může být štěstí!"

Uběhl další rok a začala válka. Všichni schopní mladí muži museli odejít bojovat a mnoho jich zahynulo. Starcův syn se zachránil, protože měl nemocnou nohu.

Když věc nahlížíme tímto způsobem, potom to, co se zdá být štěstím, je ve skutečnosti neštěstí, a to, co se zdá být neštěstím, skončí dobře.

• • • • •

Lie-c' předváděl Po-chun Wu-ženovi (jiný taoistický mystik) své střelecké umění. Napjal luk a na své levé předloktí si nechal umístit misku s vodou. Vystřelil první šíp, pak přiložil k tětivě druhý, napjal a vystřelil, a poté třetí, zatím co první šíp stále ještě letěl vzduchem. Po celou tu dobu stál jako socha.

"To je způsob, jakým nestřílíš", řekl Po-chun Wu-žen. Když ale se mnou vyšplháš na vysokou horu, tam na okraji, nad propastí tisíc stop hlubokou, budeš schopen vystřelit?"

Pak Po-chun Wu-žen vyšplhal na vysokou horu, kde příkrý sráz spadal do propasti tisíc stop hluboké. Kráčel pozadu, až jeho chodidlo přesahovalo přes okraj propasti a pokynul Lie-c'ovi, aby přistoupil blíže. Ten padl na tvář, zalit potem od hlavy až k patě. Po-chun Wu-žen řekl:

"Nejvznešenější lidé hledí na modrou oblohu nad sebou. Měří hloubku Žlutého potoka pod sebou. Zmítáni sem a tam mezi Osmero rohy. Jejich duch a jejich dech se však nemění.

Teď se třeseš a chtěl by jsi zavřít oči. Nebezpečí je však uvnitř tebe".

• • • • •

Byl jeden muž a ten nemohl nalézt svoji sekyru, proto podezříval chlapce od sousedů. Pozoroval chlapce při chůzi: 'to on ukradl moji sekyru', říkal si. Každý jeho posunek, způsob řeči, jeho chování, to vše prozrazovalo, že chlapec ukradl jeho sekyru.

Nedlouho poté onen muž kopal na zahradě a našel tam svoji sekyru. Když druhý den spatřil sousedova chlapce, neviděl na něm nic, co by připomínalo, že to on ukradl jeho sekyru.

• • • • •

Vévoda Mu z Čchin řekl Po-loovi:

"Přibývá Vám let. Je ve Vaší rodině někdo, koho mohu poslat, aby našel pro mně koně?"

"Dobrý kůň může být poznán podle tvaru a vzhledu, kostí a svalů. Vynikající koně tohoto světa budou pravděpodobně vyhynulí, ztracení, zmizelí; takovíto koně nevíří prach a nezanechávají stopy. Moji synové mají méně talentu, mohou vybrat dobré koně, ne však vynikající. Znám muže, který sbírá a nosí mi dříví na otop, jmenuje se Čchin-fang Kao. Ten se mi vyrovná ve znalosti koní. Doporučuji, aby jste se s ním setkal."

Vévoda Mu se s ním setkal a pověřil ho, aby mu našel koně. Po třech měsících se muž vrátil a řekl vévodovi:

"Našel jsem jednoho, je v Ša-čchiu"

"Jaký je to kůň?"

"Klisna, žlutá"

Vévoda poslal několik lidí, aby mu koně přivedli; ukázalo se však, že je to hřebec, černý. Nespokojený vévoda si nechal předvolat Po-loa.

"Ten muž, kterého jste poslal, aby pro mne hledal koně, není dobrý. Není ani schopen rozeznat jednu barvu od druhé, hřebce od klisny. Co by mohl vědět o koních?"

Po-lo vydechl překvapením. "Tak on už se dostal takhle daleko! Právě tohle dokazuje, že má větší cenu než tisíce, desetitisíce lidí jako jsem já. To, co člověk jako Kao pozoruje, je nejvnitřnější vrozený impuls, který je mimo pohyby koně. Chápe se podstaty a zapomíná na podružnosti, jde přímo dovnitř a nevšímá si toho, co vidět nepotřebuje. V posudku o koni, u člověka jako je Kao, je něco více než kůň."

Když přivedli oře, ukázalo se, že to je vynikající kůň.

• • • • •