Základním pojmem taoistické filosofie je Tao. Tao-te-ťing o něm říká:

Tao, které lze postihnout slovy,

není věčné a neměnné tao;

jméno, které lze pojmenovat,

není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.

Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,

proniká k jádru této tajemnosti;

kdo je naplněn žádostmi,

postihuje jen vnější tvářnost věcí.

Tao je věčné, nezrozené, bylo již na počátku, z něj vznikají všechny věci a do něj se také navrací. Je původní prajednotou:

Tao - ač prázdné - působí-li,

jako by bylo nevyčerpatelné.

Je tak propastné!

Jako by bylo praotcem všech věcí!

...

Je tak nezměrné!

Jako by trvalo od věků!

Nevím, koho je synem.

Zdá se, že bylo dříve než Nejvyšší.

Cesta k jednotě s Tao je prosta žádostí. Ač taoisté zdůrazňují nepřilnutost a neulpívání, neznamená to lhostejnost, jak dokládá následující výčet ctností:

Moudrý zůstává bez trvalé přilnutosti,

srdce všech lidí činí svým srdcem.

K dobrému jsem dobrý

k nedobrému jsem také dobrý;

tak prosazuji dobro.

K věrnému jsem věrný,

k nevěrnému jsem také věrný;

tak prosazuji věrnost.

Za moudrého je tedy pokládán ten, kdo dosáhl harmonie s Tao a je jí naplněn bez dalšího úsilování, jedná bez vměšování, a tento stav je pro něj trvalým. O takovém člověku potom platí:

...

To je, proč moudrý se upíná na jedno,

a stává se příkladem světa.

Nevystavuje se na odiv,

a proto září.

Nepokládá se za dokonalého,

a proto je slaven.

Neprosazuje se,

a proto dochází uznání.

Nevyvyšuje se,

a proto vyniká.

Nebojuje a nesoupeří,

a proto není na světě nikdo,

kdo by se odvážil s ním měřit.